Vidět srdcem
Svět Carollinum
Kateřina Daňková
Jedním z nejhorších pomyšlení Evy Jiřičné je to, že by se nudila. Jenže ona se nenudí ani minutu. Ve svém věku je vytížená na dvě stě procent, přes den zvládá desítky hovorů a porad na různých online platformách, stíhá přednášet na univerzitách a nemálo času věnuje tomu, aby pomáhala ostatním. Třeba Veronice Kašákové a jejímu nadačnímu fondu.
My v Carollinu jsme se všichni shodli na tom, že jste neuvěřitelně výkonná. Vaše pracovitost je fascinující. Odpočíváte někdy, jezdíte třeba na dovolenou?
Já jsem celý život stále cestovala, a většina mých dovolených se tedy odehrávala tam, kde jsem pobývala. Zůstala jsem třeba o pár dní či o týden déle, pokud jsem mohla, a snažila se tu zemi vidět zblízka. Nevydržím sedět na jednom místě a nevydržím nic nedělat moc dlouho, takže většina mých dovolených byla hodně aktivních. Procestovala jsem celý svět od Austrálie po Ameriku, vzpomínám na cesty po Francii i po Itálii, Švédsku a Norsku.
Umíte si představit, že byste už nepracovala a šla do důchodu?
Oficiálně jsem v důchodu už hodně let, ale přiznám se, že mám hrůzu z toho, že jednou nebudu dělat nic. Pracovala jsem totiž celý život. Proto jsem spokojená, když ode mě, ženy v mém věku, ještě někdo něco chce. Zaplať pánbůh za to, že o můj názor ještě lidé stojí. Jsem typ člověka, který čím je starší, tím míň si připadá prospěšný, a tak se bojím toho, že bych jednou nemohla dělat vůbec nic.
Celý život jste k sobě hodně přísná, čím to je?
Asi mojí maminkou. Ta, aby nás děti nezkazila, aplikovala teorii „no a co“. A já, protože jsem byla nejstarší, jsem s ní přicházela do styku asi nejčastěji. Když jsem přinesla ze školy jedničku a chtěla se pochlubit, řekla mi no a co. Dnes vím, že to dělala proto, abych zůstala nohama na zemi, moc si toho o sobě nemyslela a nezpychla.
Já jsem celý život stále cestovala, a většina mých dovolených se tedy odehrávala tam, kde jsem pobývala. Zůstala jsem třeba o pár dní či o týden déle, pokud jsem mohla, a snažila se tu zemi vidět zblízka. Nevydržím sedět na jednom místě a nevydržím nic nedělat moc dlouho, takže většina mých dovolených byla hodně aktivních. Procestovala jsem celý svět od Austrálie po Ameriku, vzpomínám na cesty po Francii i po Itálii, Švédsku a Norsku.
Umíte si představit, že byste už nepracovala a šla do důchodu?
Oficiálně jsem v důchodu už hodně let, ale přiznám se, že mám hrůzu z toho, že jednou nebudu dělat nic. Pracovala jsem totiž celý život. Proto jsem spokojená, když ode mě, ženy v mém věku, ještě někdo něco chce. Zaplať pánbůh za to, že o můj názor ještě lidé stojí. Jsem typ člověka, který čím je starší, tím míň si připadá prospěšný, a tak se bojím toho, že bych jednou nemohla dělat vůbec nic.
Celý život jste k sobě hodně přísná, čím to je?
Asi mojí maminkou. Ta, aby nás děti nezkazila, aplikovala teorii „no a co“. A já, protože jsem byla nejstarší, jsem s ní přicházela do styku asi nejčastěji. Když jsem přinesla ze školy jedničku a chtěla se pochlubit, řekla mi no a co. Dnes vím, že to dělala proto, abych zůstala nohama na zemi, moc si toho o sobě nemyslela a nezpychla.
A myslíte si, že je to dobrá výchova, že vám to „no a co“ v životě pomohlo?
Musím říct, že mě to naučilo pracovat s životními neúspěchy. Když mi něco nevyšlo, řekla jsem si no a co. Nehroutila jsem se z toho, nebolelo mě to tolik. Každý člověk je jiný, možná ten můj smysl pro humor, který jsem zdědila po tatínkovi, mi pomohl brát všechno s nadhledem, nehroutit se, a to „no a co“ mi proto připadalo naprosto normální. Lze to ale aplikovat ve chvíli, kdy se najde s nadsázkou řečeno „ten správný materiál“, kterému to neublíží.
Tamara Kotvalová založila Carollinum v roce 1996 a právě v tu dobu dokončil Vlado Milunić spolu s Frankem O. Gehrym dnes jeden z nejfotografovanějších objektů v Praze – Tančící dům. Vy jste měla za úkol navrhnout interiéry, jak na to období vzpomínáte?
Budova byla kompletně hotová. My jsme byli najati britskou společností a měli jsme se zúčastnit soutěže realizací interiérů. Tu jsme nakonec vyhráli. Ale vzpomínám si, že jsem se nikam nehrnula, nechtěla jsem brát práci českým kolegům, kteří neměli celou tu dobu, přes dvacet let, možnost nic zajímavého navrhnout. Nechtěla jsem se jim plést do řemesla, ale byla to soutěž a já pochopila, že se jí neúčastní žádní čeští architekti. Řekla jsem si, že tím nikomu neublížím, a tak jsem do toho šla. Pracovala jsem na projektu se svými známými, s lidmi, kteří byli nesmírně zkušení, a byli jsme proto schopní vymyslet interiéry, ve kterých se dalo žít. Frank Gehry vždycky tvrdil, že on dělá sochy a nestará se o vnitřnosti svých soch, což ale v praxi bylo nesmírně komplikované, protože jeho interiéry byly naprosto nepoužitelné pro život.
Jak jste tedy vyřešili onen kruhový půdorys a nestandardní rozložení stěn, které tahle budova má?
V Tančícím domě měly být kanceláře, jenže Gehry počítal se sedmi lidmi na patře a my jich tam museli dostat pětačtyřicet. Plánovalo se, že tam budou příčky a oddělené kanceláře, což ale prakticky moc nešlo, protože tam jsou nízké stropy a ty by nám neumožnily instalovat klimatizaci. Takových peripetií jsme řešili hodně. Rozhodně to byl těžký projekt, protože jsme ho chtěli udělat funkční.
Ale zvládli jste to. Řekla jste si potom, tak konečně jsem zpět doma?
Spíš jsem si řekla, kde se ztratil ten um. Hlavou mi běžela ta známá fráze „zlaté české ručičky“ a pořád jsem hledala, kde že ty zlaté ruce jsou. Za ta léta socialismu někam zmizely, nikdo nic nechtěl dělat. Pořád jsem jen slyšela, tohle nejde a toto taky nejde, skleněné dveře, paní, to fakt nejde. Tehdy jsem si řekla, že českým lidem od řemesla musím ukázat, že věci jdou, a snažila jsme se přivést zpět to, čím jsme byli kdysi ve světě tak známí. Získat znovu schopnost porovnávat se se Západem, která tu během socialismu zmizela. Byla jsem přesvědčená, že tu šikovní lidé stále jsou, jen bylo třeba to v nich znovu probudit.
A šlo to, nebo se k tomu řemeslníci v devadesátých lidech stavěli spíš chladně?
České furianství nezapřeme. Napadlo mě, že dovezu někoho z Anglie, abych místním řemeslníkům ukázala, jak na to, ale v tu chvíli se v Češích probudila hrdost. Takové to – no přece nám někdo nebude ukazovat, jak to máme dělat. Byla to obrovská změna, najednou toho šlo mnohem víc a dnes mě těší, že čeští odborníci a profesionálové v mém oboru pracují po celém světě, a naopak ukazují ostatním, jak na to. Ale trvalo to, ne že ne.
Po Tančícím domě se vám naskytla možnost pracovat pro prezidenta Havla, jaké to bylo?
Práce na Oranžerii v Královské zahradě na Pražském hradě k nám přišla v době, kdy jsme realizovali Tančící dům. Václav Havel chtěl tehdy ze zdravotních důvodů v Oranžerii pracovat a my jsme byli požádáni, abychom ji přestavěli. Projekt jsme realizovali s německou firmou, která angažovala konstruktéry z plzeňské Škodovky. Ti dodali skvělé výkresy, byli to profesionálové zvyklí vytvářet perfektní detaily. Nikdo to neuměl tak jako oni a my v AI-Design s nimi spolupracujeme dodnes.
Musím říct, že mě to naučilo pracovat s životními neúspěchy. Když mi něco nevyšlo, řekla jsem si no a co. Nehroutila jsem se z toho, nebolelo mě to tolik. Každý člověk je jiný, možná ten můj smysl pro humor, který jsem zdědila po tatínkovi, mi pomohl brát všechno s nadhledem, nehroutit se, a to „no a co“ mi proto připadalo naprosto normální. Lze to ale aplikovat ve chvíli, kdy se najde s nadsázkou řečeno „ten správný materiál“, kterému to neublíží.
Tamara Kotvalová založila Carollinum v roce 1996 a právě v tu dobu dokončil Vlado Milunić spolu s Frankem O. Gehrym dnes jeden z nejfotografovanějších objektů v Praze – Tančící dům. Vy jste měla za úkol navrhnout interiéry, jak na to období vzpomínáte?
Budova byla kompletně hotová. My jsme byli najati britskou společností a měli jsme se zúčastnit soutěže realizací interiérů. Tu jsme nakonec vyhráli. Ale vzpomínám si, že jsem se nikam nehrnula, nechtěla jsem brát práci českým kolegům, kteří neměli celou tu dobu, přes dvacet let, možnost nic zajímavého navrhnout. Nechtěla jsem se jim plést do řemesla, ale byla to soutěž a já pochopila, že se jí neúčastní žádní čeští architekti. Řekla jsem si, že tím nikomu neublížím, a tak jsem do toho šla. Pracovala jsem na projektu se svými známými, s lidmi, kteří byli nesmírně zkušení, a byli jsme proto schopní vymyslet interiéry, ve kterých se dalo žít. Frank Gehry vždycky tvrdil, že on dělá sochy a nestará se o vnitřnosti svých soch, což ale v praxi bylo nesmírně komplikované, protože jeho interiéry byly naprosto nepoužitelné pro život.
Jak jste tedy vyřešili onen kruhový půdorys a nestandardní rozložení stěn, které tahle budova má?
V Tančícím domě měly být kanceláře, jenže Gehry počítal se sedmi lidmi na patře a my jich tam museli dostat pětačtyřicet. Plánovalo se, že tam budou příčky a oddělené kanceláře, což ale prakticky moc nešlo, protože tam jsou nízké stropy a ty by nám neumožnily instalovat klimatizaci. Takových peripetií jsme řešili hodně. Rozhodně to byl těžký projekt, protože jsme ho chtěli udělat funkční.
Ale zvládli jste to. Řekla jste si potom, tak konečně jsem zpět doma?
Spíš jsem si řekla, kde se ztratil ten um. Hlavou mi běžela ta známá fráze „zlaté české ručičky“ a pořád jsem hledala, kde že ty zlaté ruce jsou. Za ta léta socialismu někam zmizely, nikdo nic nechtěl dělat. Pořád jsem jen slyšela, tohle nejde a toto taky nejde, skleněné dveře, paní, to fakt nejde. Tehdy jsem si řekla, že českým lidem od řemesla musím ukázat, že věci jdou, a snažila jsme se přivést zpět to, čím jsme byli kdysi ve světě tak známí. Získat znovu schopnost porovnávat se se Západem, která tu během socialismu zmizela. Byla jsem přesvědčená, že tu šikovní lidé stále jsou, jen bylo třeba to v nich znovu probudit.
A šlo to, nebo se k tomu řemeslníci v devadesátých lidech stavěli spíš chladně?
České furianství nezapřeme. Napadlo mě, že dovezu někoho z Anglie, abych místním řemeslníkům ukázala, jak na to, ale v tu chvíli se v Češích probudila hrdost. Takové to – no přece nám někdo nebude ukazovat, jak to máme dělat. Byla to obrovská změna, najednou toho šlo mnohem víc a dnes mě těší, že čeští odborníci a profesionálové v mém oboru pracují po celém světě, a naopak ukazují ostatním, jak na to. Ale trvalo to, ne že ne.
Po Tančícím domě se vám naskytla možnost pracovat pro prezidenta Havla, jaké to bylo?
Práce na Oranžerii v Královské zahradě na Pražském hradě k nám přišla v době, kdy jsme realizovali Tančící dům. Václav Havel chtěl tehdy ze zdravotních důvodů v Oranžerii pracovat a my jsme byli požádáni, abychom ji přestavěli. Projekt jsme realizovali s německou firmou, která angažovala konstruktéry z plzeňské Škodovky. Ti dodali skvělé výkresy, byli to profesionálové zvyklí vytvářet perfektní detaily. Nikdo to neuměl tak jako oni a my v AI-Design s nimi spolupracujeme dodnes.
Pomoc mladým lidem ale u vás nezůstává jen na úrovni mentorství. Teď jste pomohla projektu Veroniky Kašákové, která zajišťuje patrony pomoci pro ty, kdo odcházejí z dětských domovů. Proč jste se rozhodla dát půl milionu korun této nadaci?
Celý život se řídím tím, že když můžu, tak pomůžu. Takže když jsme s Tamarou Kotvalovou probíraly, kde bychom našly společnou cestu, byla to právě charita. Celý život pracuji pro radost, nemám finanční mozek, ale pokud můžu něco zadarmo udělat, navrhnout nebo zařídit tak, aby to pomohlo dobré věci, pak se tomu maximálně věnuji. Myslím, že je to lidská povinnost, nesedět na vavřínech, potlačit jakoukoli pýchu a pomoct těm, kdo neměli tolik štěstí a žijí daleko těžší život. Tohle byly děti bez rodiny, což je podle mě to nejhorší, co se vám může v životě přihodit. Neslyšely laskavé slovo v době, kdy to nejvíc potřebovaly. I dnes si uvědomuji, jak je důležité dostávat lásku a pochopení od rodičů i sourozenců, je to pro mě citlivé téma.
Je to proto, že váš vztah s rodiči byl tak těsný?
Vyrůstala jsem za války, dobře si pamatuji na nálety, na to, jak jsme se schovávali ve sklepě i jak jsme seděli u lesa a dívali se, jak je bombardována továrna ve Zlíně. Ta hrůza šestiletého dítěte se vám zapíše do paměti a žijete s tím celý život. Každý den v duchu děkuji svým rodičům za to, jak mě vychovali, co mi dali do vínku. Moje maminka byla intelektuálka. Znala několik jazyků, celé noci četla, Seiferta dokázala citovat nazpaměť, dokonce si s ním dopisovala. Můj tatínek měl velké nadání na malbu a sochařství, byl talentovaný, ale dědeček nechtěl, aby se vydal na uměleckou dráhu, měl pocit, že by neuživil ženu a děti. Proto se tatínek rozhodl věnovat se architektuře. Byl takový ten člověk, o kterém Exupéry říkal, že umí vidět srdcem. Nikdy jsem ho neslyšela mluvit o lidech špatně, miloval lidi a oni milovali jeho. Všechny situace řešil s úsměvem a s humorem.
Jakým směrem by se podle vás měla architektura ubírat, co byste jí přála do budoucna?
Skromnost je slovo, které mě napadá stále častěji. Jsou tu unikátní projekty, navržené jmény jako Zaha Hadid nebo Jan Kaplický, lidmi, kteří dokázali tvořit ikonické budovy. Čas od času můžeme přijmout takovou výzvu a postavit něco opravdu jedinečného. Ale dnes je ve všem hlavně byznys a ten, kdo takovou budovu postaví, na ní bude chtít především vydělat. Další extrém je množství nových bytů, které se teď staví. Třeba v Praze, kam se podíváte, tam je nějaký velký developerský projekt. Byty jsou miniaturní, bez úložných prostor, ale mladé rodiny si větší byty jednoduše nemůžou dovolit. Pak si teprve člověk uvědomí, kolik věcí má. Vidím to i na sobě, právě se stěhuji ze sto dvaceti metrů do padesáti. Nemáme věci kam dát, nakoupili jsme je v době, kdy jsme si mysleli, že je potřebujeme. Za covidu jsme prošli životní zkouškou, začali jsme se chovat jinak. Doufám, že vydrží trend, kdy budeme nakupovat míň. Snad něco podobného nastane i v architektuře. Měli bychom přestat bourat domy a raději je přestavovat. Začít se na život dívat trochu jinak, což naštěstí dělá mladá generace. Třeba v Londýně už parkovací plochy ve středu města nenavrhujeme a ani nebouráme, když to není naprosto nevyhnutelné. Spoustu věcí jsme už pochopili. Svět se obrací jinam, naše priority se mění a věřím, že se bude měnit i architektura. Je to ale na nás, na architektech. My musíme měnit výrobu, požadovat ekologické materiály, které se dají recyklovat a neničí planetu. Jsme v procesu změny a já věřím, že se již brzy promítne do našich životů. Doufám, že se naše životy budou více řídit znalostí přírody a budeme jí blíž. A taky že přestaneme ničit planetu a vyřešíme energetickou situaci, abychom byli maximálně nezávislí.
Celý život se řídím tím, že když můžu, tak pomůžu. Takže když jsme s Tamarou Kotvalovou probíraly, kde bychom našly společnou cestu, byla to právě charita. Celý život pracuji pro radost, nemám finanční mozek, ale pokud můžu něco zadarmo udělat, navrhnout nebo zařídit tak, aby to pomohlo dobré věci, pak se tomu maximálně věnuji. Myslím, že je to lidská povinnost, nesedět na vavřínech, potlačit jakoukoli pýchu a pomoct těm, kdo neměli tolik štěstí a žijí daleko těžší život. Tohle byly děti bez rodiny, což je podle mě to nejhorší, co se vám může v životě přihodit. Neslyšely laskavé slovo v době, kdy to nejvíc potřebovaly. I dnes si uvědomuji, jak je důležité dostávat lásku a pochopení od rodičů i sourozenců, je to pro mě citlivé téma.
Je to proto, že váš vztah s rodiči byl tak těsný?
Vyrůstala jsem za války, dobře si pamatuji na nálety, na to, jak jsme se schovávali ve sklepě i jak jsme seděli u lesa a dívali se, jak je bombardována továrna ve Zlíně. Ta hrůza šestiletého dítěte se vám zapíše do paměti a žijete s tím celý život. Každý den v duchu děkuji svým rodičům za to, jak mě vychovali, co mi dali do vínku. Moje maminka byla intelektuálka. Znala několik jazyků, celé noci četla, Seiferta dokázala citovat nazpaměť, dokonce si s ním dopisovala. Můj tatínek měl velké nadání na malbu a sochařství, byl talentovaný, ale dědeček nechtěl, aby se vydal na uměleckou dráhu, měl pocit, že by neuživil ženu a děti. Proto se tatínek rozhodl věnovat se architektuře. Byl takový ten člověk, o kterém Exupéry říkal, že umí vidět srdcem. Nikdy jsem ho neslyšela mluvit o lidech špatně, miloval lidi a oni milovali jeho. Všechny situace řešil s úsměvem a s humorem.
Jakým směrem by se podle vás měla architektura ubírat, co byste jí přála do budoucna?
Skromnost je slovo, které mě napadá stále častěji. Jsou tu unikátní projekty, navržené jmény jako Zaha Hadid nebo Jan Kaplický, lidmi, kteří dokázali tvořit ikonické budovy. Čas od času můžeme přijmout takovou výzvu a postavit něco opravdu jedinečného. Ale dnes je ve všem hlavně byznys a ten, kdo takovou budovu postaví, na ní bude chtít především vydělat. Další extrém je množství nových bytů, které se teď staví. Třeba v Praze, kam se podíváte, tam je nějaký velký developerský projekt. Byty jsou miniaturní, bez úložných prostor, ale mladé rodiny si větší byty jednoduše nemůžou dovolit. Pak si teprve člověk uvědomí, kolik věcí má. Vidím to i na sobě, právě se stěhuji ze sto dvaceti metrů do padesáti. Nemáme věci kam dát, nakoupili jsme je v době, kdy jsme si mysleli, že je potřebujeme. Za covidu jsme prošli životní zkouškou, začali jsme se chovat jinak. Doufám, že vydrží trend, kdy budeme nakupovat míň. Snad něco podobného nastane i v architektuře. Měli bychom přestat bourat domy a raději je přestavovat. Začít se na život dívat trochu jinak, což naštěstí dělá mladá generace. Třeba v Londýně už parkovací plochy ve středu města nenavrhujeme a ani nebouráme, když to není naprosto nevyhnutelné. Spoustu věcí jsme už pochopili. Svět se obrací jinam, naše priority se mění a věřím, že se bude měnit i architektura. Je to ale na nás, na architektech. My musíme měnit výrobu, požadovat ekologické materiály, které se dají recyklovat a neničí planetu. Jsme v procesu změny a já věřím, že se již brzy promítne do našich životů. Doufám, že se naše životy budou více řídit znalostí přírody a budeme jí blíž. A taky že přestaneme ničit planetu a vyřešíme energetickou situaci, abychom byli maximálně nezávislí.
Kateřina Daňková
Vedoucí marketingového oddělení
„Společnost Carollinum je lídrem na trhu, kreativní a neotřelý marketing je pak její důležitou vizitkou. V posledních letech rezonuje naše ambasadorská kampaň s přáteli značky, můžete mezi nimi poznat armádního generála Emila Bočka, architektku Evu Jiřičnou, či profesionální české sportovce Kláru Spilkovou a Zdeňka Štybara. Jsme pyšní na firemní časopis Umění času i na poslední kampaň se sběratelem hodinek Tomášem Berdychem. Hodinkami jednoduše žijeme.“