Tamara Kotvalová pro Forbes: Couvám nerada

Pokud si myslíte, že její příběh znáte, mýlíte se. O svém soukromí a minulosti moc nemluví. Teď udělala výjimku. Stejně jako její děti, které v její firmě už léta pracují. Zlatou mládež ale nečekejte. Tamara Kotvalová je přísná máma a ještě přísnější šéfka. Jejímu Carollinu se vede nejlíp v jeho historii a totéž tu platí o rodinných vztazích.

Několikrát začínala od píky, bez peněz a úplně sama. Teď její Carollinum slaví už 20 let své existence, jeho obrat se blíží půl miliardě korun a daří se mu jako nikdy předtím. Snadné to ale rozhodně nebylo - spíš naopak. Tamara Kotvalová se však nevzdala. Ani v momentech, které by komukoli jinému nejspíš zlomily vaz. Ustála všechno a do firmy postupně přivedla i svoje děti. Právě jim chce Carollinum jednou předat.

„Carollinum vždycky zůstane rodinnou firmou, to je, myslím, naše největší devíza a zároveň něco, čeho si nejvíc vážím,“ říká Tamara Kotvalová ve své kanceláři v Pařížské.

Na světlé sedačce sedí se dvěma ze svých tří dětí, šestadvacetiletým Martinem a třicetiletou Danielou -nejmladší Matěj je totiž zrovna ve škole. Na stole jsou šunkové chlebíčky z nedalekého bistra Sisters, pije se limonáda. Žadnou královnu Pařížské, jak ji dokola titulují média, tady nevidíte. Spíš mámu, které její dospělé děti často skáčou do řeči.

Třeba když děti vzpomínají na to, jak jim máma z jedné svojí zahraniční cesty v devadesátých letech dovezla chodícího robota. Hlavně mladší Martin si hračku pamatuje do nejmenších detailů. Daniela si zase vybavuje nadšenou atmosféru, která doma vládla, když jako desetiletí o víkendech pomáhali vozit první stánky na prodejní veletrhy, i jakou barvu měly sametové paravány, které měli uskladněné doma v garáži. Prý tehdy byli hrdí, že mohou mámě v práci pomáhat.

„Vždycky mě viděli pracovat. Nikdy to nebylo jinak. A sami jsou stejní. Jsem na svoje děti neskutečně pyšná,“ řekne několikrát Kotvalová. Martin pak mámu opatrně okřikne, když chce mluvit o jeho introvertní povaze a dalších plánech. Daniela zase obrátí oči v sloup, když se vzpomíná na její pubertální léta, kdy si sbalila raneček a v 15 vyrazila sama do světa, mimochodem do Tater, přesně jako před lety její matka. „Mamča mi tehdy prostě příliš utahovala obojek,“ říká dnes. Zůstala tam deset let.

„A dneska? Harmoničtější vztah jsme snad nikdy neměli,“ říká Daniela a její matka přisvědčuje. „Martin přinesl do firmy teorie, moderní technologie i nový způsob přemýšlení, na které jsem dlouho čekala.

Daniela je zase systém, který mi v práci chyběl. Je precizní, pečlivá, ve všem se na ni mohu spolehnout. Dnes je moje pravá ruka, má o všem přehled a lidi ji respektují. Je to moje dcera, nejlepší kamarádka, ale taky ta protivná asistentka, co mě sjede, že jdu zase někam pozdě,“ popisuje Kotvalová.

Pokud si ale myslíte, že Martin na rozhovor přijel v Bugatti Veyron a Daniela většinu roku tráví na módních přehlídkách a nákupech ověšená luxusními hodinkami a šperky, pletete se. Tamara je přísná matka a ještě přísnější šéfka. A je to asi dobře - alespoň podle toho, s jakým respektem dnes děti přistupují k práci ve firmě, kterou jejich matka založila. Zároveň oba dva přiznávají, že ani mezi sebou jako sourozenci nikdy neměli lepší vztahy, než jaké mají teď.

Mluví rozvážně, jasně formulují myšlenky, obdivně vyprávějí o švýcarských partnerech, třeba majitelích rodinné hodinářské manufaktury Patek Philippe, za nimiž jezdí na jejich pravidelné výroční neformální sešlosti - a jejichž butik Carollinum v Praze právě otevřelo, jako první v celém regionu.

Nebo o svých byznysových vzorech - obdivují Steva Jobse a v autě si pouštějí audioknihu pamětí Tomáše Bati: „Tuhle jsme ji i s mamčou poslouchali celou cestu z Tater a ještě před domem jsme zůstali sedět v autě, abychom si doposlechli kapitolu. Je to neskutečně super.

A skoro všechno z jeho slov jde navíc aplikovat také na dnešní dobu.“ Kotvalová se tomu směje - sama prý v autě poslouchá hlavně disko.

Ostatně i pro studium ekonomie se kdysi oba dva rozhodli sami. „Hladoví jsme, to zase ne že ne,“ přiznává Martin.

Je evidentní, že tyhle děti mají podnikání zkrátka v krvi. A taky že nechtějí zklamat. Mámu, firmu, kolegy, ale ani samy sebe. „Tady totiž dostanete šanci jenom dvakrát. Poprvé a naposled,“ říká Martin. A jeho máma v tu chvíli zrovna nevypadá, že by přeháněl.

Z Tater v tašce a zase zpátky

Že by si odjakživa žili v pohodlíčku, se o těchhle třech rozhodně říct nedá. „Když jsem v roce 1991 přijela z Tater do Prahy, neměla jsem nic, jenom děti. Obě byly maličké, Dance ještě nebylo pět let, ročního Martina jsem vezla v cestovní tašce. Mně bylo osmadvacet let, byla jsem bez peněz, bez práce, ani manželství mi zrovna nevyšlo. Navíc učitelka v mateřské škole. Žádná velká výhra,“ vzpomíná na své začátky Tamara Kotvalová.

Brzo jí došlo, že z platu učitelky ve školce dvě malé děti a pražský byt neutáhne. Dodnes si prý dokonce přesně vybavuje moment, kdy se rozhodla pro radikální změnu.

„Martin byl malý, byl velmi krásné a jemné dítě a měl rád čokoládu. Vzpomínám si na jeden moment, kdy v samoobsluze sáhl po nějaké maličké čokoládce, a já mu ji prostě nemohla koupit. Nemohla, i když šlo o hloupých pár korun. Tehdy přišel ten zlom, kdy jsem si řekla, že dost. Že musím svůj život změnit. Takový moment prostě už nechci zažít.“ Práce tu naštěstí byla. „V té porevoluční době platilo, že kdo byl ochotný pracovat, šel do všeho s chutí, uplatnění našel. V tu dobu jsem to brala hlavně jako příležitost, jak uživit rodinu. Tehdy ještě nebyly živnostenské listy, podnikalo se na registraci, takže se dalo začít hned. Po revoluci měli lidé hodně naspořeno, a nebylo zač utrácet. Kdo v té době začal podnikat, měl tedy šanci,“ říká Kotvalová.

A tak si Tamara přes inzerát v Annonci našla práci reklamního prodejce jedné německé společnosti. Nepředstavujte si ovšem žádný luxus. „Začala jsem nejprve ve stánku na ulici, kdo uspěl, postoupil pak výše a pracoval v obchodních domech, jako byl Máj nebo Kotva. A prodávalo se všechno možné od kosmetiky po domácí potřeby, zkrátka všechno, po čem byla poptávka.“ Nic nedbala na to, že je založením trémista, že celý život dosud pracovala s malými dětmi a před cizími lidmi se bála mluvit nahlas.

A teď najednou prezentace zboží s mikrofonem v ruce. Práce ji ale překvapivě začala bavit. Našla v sobě komunikační schopnosti.

„Tehdy jsem se naučila obchodně jednat. A s trochou nadsázky mohu říct, že z toho vycházím dodnes. Bylo třeba dostat lidi k sobě, zaujmout, třeba vtipem, pak si pozornost udržet a ještě to nejdůležitější - zboží prodat. Pro mě to byla ta nejlepší škola a dodnes bych to doporučila každému, kdo se tímto oborem zabývá. Z mého pohledu je umění komunikace to nejdůležitější. Německá společnost, pro niž jsem pracovala, měla jednoduché pravidlo. Kdo prodával, uspěl, kdo výsledky neměl, musel odejít. Bylo to jednoduché a tvrdé, ale taková byla doba.“ Bývalá učitelka se učila rychle a brzy patřila k nejlepším.

Co sama považovala za dobrou příležitost, její rodiče, oba vysokoškolsky vzdělaní lidé, docenti, kandidáti věd, otec navíc ještě diplomat, ovšem v tu dobu brali spíš jako prohru. Do dcery vkládali větší naděje a byli přesvědčení, že má na víc. „Ve stínu svých úspěšných rodičů jsem si připadala bezvýznamně. Měla jsem pocit, že mi v životě nevyšlo nic, rozvedená, sama s dětmi, a ještě taková práce,“ vypráví Tamara Kotvalová a přidává k dobru historku, kdy na Národní třídě potkala další příbuznou. „Byla to moje teta, profesorka na vysoké škole. Koupila mi čaj, prý aby mi nebyla zima. To jsem se tehdy zastyděla.“

Zatímco Tamařin otec tou dobou ještě působil jako velvyslanec v Řecku, maminka se rozhodla zůstat u dcery v Praze a pomáhat s vnoučaty. „Dnes úplně otevřeně říkám: kdo mi tehdy pomohl nejvíc, byla maminka. Jednu dobu jsem prodávala od osmi ráno do osmi večer, byla jsem v práci pořád. Žádné krátké a dlouhé týdny, jako mají naši prodavači dnes, žádné pauzy na oběd. Kdo nemohl, prostě o práci přišel. Já pracovat mohla, i když byly moje děti třeba zrovna nemocné.

Proto mamince nikdy nepřestanu být vděčná,“ říká dnes Kotvalová. Brzy pomohla další náhoda. Nebo možná osud, na který Tamara věří. Jednoho dne k obchodnímu domu Máj přijelo červené lamborghini a v něm německý pan majitel. Přijel na kontrolu, což nebylo zcela běžné. Štíhlé a výmluvné blondýny ve stánku, kolem něhož se tísnily davy, si všiml okamžitě. „Ten den se zrovna dařilo, chodník před Májem byl plný lidí. A druhý den volá sekretářka, že se mnou majitel chce mluvit. Já zůstala jak opařená. Abyste mi rozuměli, plat učitelky v mateřské škole byl v mém případě tehdy 1100 korun, a najednou jsem si díky dobrým prodejům přišla třeba i na 30 tisíc.

To byla v té době spousta peněz. Poprvé v životě jsem měla radost z úspěchu a přestala mít existenční problémy. Jistě chápete, jak jsem se o tu práci bála,“ vzpomíná.

O práci ale nepřišla. Panu majiteli úspěch a prodejní výsledky mladé prodavačky naopak imponovaly. Přišlo povýšení na školitelku prodeje. „Zní to vznešeně, ale ve skutečnosti to bylo ještě víc práce. Znamenalo to mimo jiné i rozvážení zboží,“ směje se Kotvalová. Dívka z Tater, která si dělala řidičák na silnici, po které projelo sotva deset aut denně, najednou s dodávkou plnou zboží objížděla obchodní domy po celé Moravě. „Vyjížděla jsem v pondělí ráno a vracela se v pátek večer. Za těch pět dní jsem musela zařídit celé nové prodejní místo, vybrat ho, najít a zaučit prodavače a zajistit jeho provoz. Zda se mi povede vybrat místo úspěšně, bylo už moje riziko. O to to bylo těžší,“ dodává Kotvalová.

To všechno v době bez internetu, bez mobilu, kdy největší vymožeností byl fax. „Když jsem dokázala po telefonu vzbudit sympatie a domluvit si osobní schůzku, cítila jsem, že mám vyhráno,“ líčí své podnikatelské začátky. Na starost dostala šest měst. Prostějov, Olomouc, Brno, Ostravu, Opavu a Kroměříž. „A na vše jsem byla sama. Ale já to všechno brala pozitivně. Ta práce mě bavila. Když se mě zeptáte, co bylo nejtěžší - nebylo to vstávat ve tři ráno, abych byla na místě včas, ani vyjednávání s cizími lidmi. Ne. Byl to ten moment, kdy jsem dojela k rampě k překládce zboží a musela jsem v kostýmku s tou obrovskou dodávkou sama zacouvat. Couvám totiž opravdu nerada,“ říká Tamara Kotvalová a člověk si říká, že tahle pravda je možná životním mottem pro celé její podnikání.

S úspěchem a prvními penězi brzy začalo přicházet i sebevědomí. „Peníze mi přinesly svobodu. A tak to cítím dodnes. Největší výhodou peněz je, že vás činí nezávislým. Peníze jsou pro mě zejména investiční nástroj. Rozhodně nejsem spořivý typ. Najednou si jako žena uvědomíte, že teď už zvládnete všechno. I uživit rodinu,“ popisuje Kotvalová.

Odvrácenou stranou její práce byl fakt, že byla od pondělí do pátku mimo domov, což ji samozřejmě trápilo. O děti se starala babička, Tamara jezdila domů jen na víkendy. Koupila první vlastní byt, sama si ho zařídila a věřila, že se vše obrací k lepšímu.

S úspěchem přišla také další nabídka. „Majitel firmy se chtěl zaměřit na nové východní trhy, zejména Rusko a Polsko, kam mířil s lepším sortimentem, konkrétně s kvalitními šperky. Přišel za mnou a zeptal se, zda umím rusky.“ Tamara v obavě ze ztráty místa slibovala hory doly, i když ruštinu ze školy už dávno zapomněla.

„Maminka učitelka mi pomohla oprášit základy, já se zpaměti naučila text, co jsem potřebovala k obchodním jednáním, a se skupinou Němců jsem vyrazila do Moskvy. Tady už nešlo o Máj, ale o obrovské komplexy typu GUM a CUM v Moskvě. My tam začali firmu budovat od základů. Ale to jsem ještě nevěděla, co mě čeká. Po třech měsících dostal každý z mých německých kolegů na starosti jednu z postsovětských republik a já zůstala sama v Moskvě se svými sto dvaceti prodavači. Tehdy to byl mimochodem také můj první kontakt s luxusními šperky, který jsem později v Carollinu využila. A také jsem pochopila, co je to řídit firmu. Byla to celkem odvaha.“

V Rusku zůstala rok. Po Moskvě následovala i práce na Sibiři, byznys v obrovské zemi ji zcela pohltil. „Byli jsme zvyklí všichni dělat to, co bylo právě potřeba. Jednou se dokonce stalo, že jsem sama vezla přes Moskvu kamion plný zboží.“

Po roce se z Ruska vrátila do Prahy, kde čekaly její děti s maminkou. „Velmi se mi po nich stýskalo. Do Moskvy jsem tehdy odjela vlastně z jediného důvodu. Získat peníze na první vlastní podnikatelský projekt. To pro mě byla obrovská motivace. A po tom roce jsem měla vyděláno. A ani můj otec tomu nechtěl uvěřit, když jsem mu vrátila peníze, které mi kdysi půjčil na byt. Najednou jsem vydělávala víc než on jako velvyslanec, těžko se mu to vysvětlovalo,“ popisuje Kotvalová.

Stala se svou paní, založila první vlastní firmu, zaměřenou na kvalitní dekorativní kosmetiku. Využila své zkušenosti z reklamního prodeje -a vrátila se do českých i slovenských obchodních domů. „Dováželi jsme německou a italskou dekorativní kosmetiku, měli jsme několik dodavatelů. Do roka jsem ve svých cornerech měla 50 prodavaček,“ Byznysu se dařilo dobře, chyběla totiž konkurence, velké parfumerie dnešního typu na trhu tehdy v polovině devadesátých let ještě nebyly. „Doba to byla rychlá, ale velmi mě to bavilo. Všechno mělo spád a velkou dynamiku a tu já mám ráda. Po otci jsem zdědila budovatelskou povahu. Věci ráda rozjíždím, začátky mě baví.“ Tehdy Tamara v Řepích začala stavět první vlastní dům. Přitom se seznámila s novým sousedem, podnikatelem Petrem Kotvalem, majitelem firmy Servind. Tohle setkání její život ovlivnilo jednou provždy. Vzali se a narodil se syn Matěj. Ačkoliv se přivdala do podnikatelské rodiny, po boku Petra Kotvala musela Tamara paradoxně podnikat tajně.

„Býval by si přál, abych byla doma. Já pořád cestovala. I když se narodil nejmladší syn Matěj, volala jsem mamince, která se vydala do Hvězdy s kočárkem, zatímco já během tří hodin musela otočit České Budějovice tam a zpět, protože jsem potřebovala dovézt zboží, aby Petr nevěděl.“ Že by s prací přestala a byla manželkou a matkou na plný úvazek, o tom nikdy nezačala ani přemýšlet. „Byla to moje svoboda. Zároveň jsem věděla, že svou firmu nechci ztratit, protože byla moje. A nikdy jsem nechtěla být závislá na žádném muži. Navíc mě to opravdu bavilo, nebyl to jen zdroj příjmů,“ vysvětluje Tamara Kotvalová.

Někdy v té době přišla nabídka od zástupce firmy, která do Česka distribuovala autolaky značky Standox, s nimiž Petr Kotval obchodoval - Servind byl už tehdy předním dodavatelem barev a vybavení lakoven do autoservisů, pro automobilový, strojírenský i dřevařský průmysl.

Tento partner navrhl Petru Kotvalovi možnost exkluzivního zastoupení firmy Montblanc pro český trh. „Můj manžel nabídku zvažoval, ale Servind byl pro něho celý jeho svět. Tak ho napadlo, že bych tu práci mohla dělat já,“ líčí své nové angažmá Kotvalová. Název nové firmy vymyslela její maminka. Měl odkazovat k tradici, české kultuře a historii a zároveň trochu vystihovat, co představuje psací pero, které má přežít generace. Tehdy poprvé padl název Karolinum, s odkazem na Karla IV., později byl upraven do mezinárodního přepisu Carollinum. „Karel IV. nás ochraňuje. Letos je to sedm set let od jeho narození, my slavíme 20 roků a mám pocit, že nám ten odkaz poslal nějakou pozitivní, ochrannou karmu. Mně aspoň určitě,“ věří Tamara Kotvalová. Společnost se začala úspěšně rozvíjet. Do nové firmy ze Servindu přišel i mladý Tomáš Janeba, který tu působí dodnes.

Carollinum postupně vedle Montblancu postupně získalo zastoupení ikonické londýnské značky Alfred Dunhill, tehdy šlo o první butik této značky ve střední Evropě. Jenže chyběly investice -Petr Kotval upřednostňoval svůj Servind, Tamara toužila po dalším rozvoji Carollina.

Jenže v roce 2001 Petr Kotval zemřel. Bylo mu 37 let. „S těžkou nemocí bojoval rok. Já v tu dobu musela veškeré obchodní aktivity zastavit a plně se věnovat péči o manžela. Bylo to velmi smutné a těžké období. S dvouletým Matějem a dvanáctiletým Martinem jsme náhle zůstali sami,“ popisuje jedno z nejhorších období svého života. Mohla se zhroutit. Nestalo se to. „Cítila jsem zodpovědnost za firmu, za lidi, a zase jsem se pustila do práce. Nebylo to ale snadné.

Firmu jsem si musela koupit, vyplatit pozůstalé. Nastal proces s dědickým řízením, s Petrem Kotvalem jsme totiž měli rozdělené společné jmění manželů. Není pravdou, co se občas píše v novinách, jak jsem všechno zdědila.

Od 18 jsem pracovala, a dost tvrdě, a na to jediné jsem v životě opravdu hrdá. Ano, zdědila jsem podíl ve firmě Servind, kde jsem se v rámci dědického řízení stala správkyní českého podílu. Ale v případě Carollina jsem se musela zadlužit, abych vyplatila pozůstalé, a

otevřela tehdy první multibrand Carollinum s luxusními hodinkami v Pařížské ulici. Ten je tam ostatně dodnes. Zastavila jsem tehdy dům, byt, všechno, co bylo, a zase přišly ty probdělé noci.“

Do firmy šlo tehdy všechno, co měla. „Otevírali jsme necelý rok poté, co v New Yorku padla dvojčata,“ vzpomíná Kotvalová. Útok na Světové obchodní centrum přitom prakticky zastavil globální turistický ruch. A přišly další rány.

Carollinum vstoupilo do Pařížské v červnu, v červenci obchod vykradli a v srpnu přišly povodně. „Staré Město vypadalo ze dne na den jako po válce. Dodnes si pamatuji množství zničených kabelek Louis Vuitton na ulici.“

Situace byla zoufalá. „Věděla jsem, že máme velké dluhy, přesto jsme všichni věřili v úspěch. Tehdy jsme vymysleli akci ,Pařížská Zoo‘, do níž se vděčně zapojily téměř všechny butiky v Pařížské - lákali jsme k nám zákazníky a za každé razítko posílali peníze na obnovu zdevastované pražské zoo. Byla to taková charitativní akce, která ale zároveň měla obrovskou sílu a všechny nás stmelila. A najednou se začalo dařit, za listopad a prosinec jsme utržili skoro jako za celý rok. Jako by se to zlé zlomilo.“

Carollinum už tehdy zastupovalo celou řadu známých značek jako Cartier, IWC, Breitling, Chopard nebo Piaget. „Rozhodli jsme se pro hodinky, ačkoliv jsme nebyli hodináři. I když jsme však neměli hodinářskou minulost, povedlo se nám získat značky jako Cartier.

Tehdy jsem znovu zjistila, že elán a nasazení dělá hrozně moc. To a ještě vášeň pro produkt. To je celá moje strategie,“ říká Kotvalová.

Její děti dodnes na tuhle dobu vzpomínají rády. Daniela tehdy studovala na Slovensku, kam se přestěhovala za otcem, Martin zůstal v Praze, ale oba spojují vzpomínky na babičku, která je v dětství opatrovala, s dědou, který se k nim po ukončení diplomatické kariéry připojil. „Rád vzpomínám na dědu, to byla obrovská osobnost. Z malého domku s hliněnou podlahou se vypracoval na vysokou pozici v diplomacii. Byla to jiná doba, ale těžké to bylo stejně. Navíc se snažil lidem pomáhat, nebyl zaměřený jen na úspěch a kariéru.

Jezdili jsme spolu na chalupu, on nám v autě vyprávěl zážitky a já z toho měl vždycky úžasný pocit,“ vypráví Martin, jehož dědeček kdysi vybudoval z Tater lázeňské místo a také tzv. tatranský chodník spojující trasu ze Štrbského plesa na Podbanské, který funguje dodnes. „Byl jako buldozer,“ říká o otci, který předloni zemřel, Tamara Kotvalová. „Dodnes se z jeho ztráty nemůžu vzpamatovat. Na mě byl nesmírně přísný a tvrdý, o to vášnivější byl ale dědeček. Myslím, že děti hodně ovlivnil. Já se až později dozvěděla, jak moc byl hrdý i na mě.“

Zlaté karty? To u nás nehrozí

Obě starší děti už dnes ve firmě pracují na plný úvazek, nejmladší Matěj má právě rok před maturitou. Ale i on se už nyní o rodinný byznys zajímá. V létě brigádničí v Servindu, který založil jeho otec, a i on má v plánu, že se do rodinného podnikání po ukončení studií jednou zapojí naplno.

„Vidím, že jsem děti vychovala dobře. Nejsou rozmazlení, ale slušní a skromní. Pracují na sobě. Mojí podmínkou bylo, že všichni vystudují vysokou školu. Já mám například celý život problém s angličtinou. To mě mrzí. Ovládám jazyky z východních zemí od ruštiny až po srbochorvatštinu, ale angličtinu mám špatnou. Jsem ráda, že děti jsou na tom lépe.“

Drží je přitom finančně zkrátka. „Děti dostaly nějaké peníze na bydlení. Oba si ale vzali ještě hypotéku. Chtěla jsem, aby měli tu zodpovědnost. Nechtěla jsem, aby se jim z velkých peněz zatočila hlava,“ popisuje Tamara Kotvalová.

Její syn Martin má nejnižší plat ve firmě, obě děti jezdí staršími služebními auty, která zdědily po ostatních zaměstnancích. „Nejezdí žádné dálky, takže tohle jim musí stačit. Že by tu někdo měl zlatou kartu s neomezeným limitem, to v naší rodině opravdu nehrozí,“ směje se Tamara Kotvalová.

Martin má na starosti mimo jiné online marketing a finanční controlling, Daniela je už dnes doslova pravou rukou své matky, nechybí u žádného jednání ani důležitých rozhodování. Martin má v současnosti zadáno několik projektů, v nichž se například pokouší propojit účetní systémy butiků s e-shopem. „Prodávat luxusní zboží online je výzva. A to je můj úkol. Dělám za nižší plat, ale když mě něco napadne a něco se povede, dostanu příležitost se ukázat. Cokoliv řeknu, se mi ale může ve zlém vrátit. Takže radši poslouchám a přemýšlím, všechno promýšlím dvakrát. Vím, že těžko dostanu druhou šanci. Člověk není ve firmě někoho třetího. Tím, že je to naše firma, do všeho jdeme ještě o hodně víc,“ říká Martin Janna a jeho sestra přisvědčuje. „Vidím, jak je práce baví, a to je pro mě nejdůležitější. Berou to hodně vážně, Martin až moc. Dceru tu někdy vidím ještě v půl osmé večer. Musím je skoro brzdit. Maily si někdy píšeme i ve čtyři ráno. A baví nás to,“ těší se Tamara Kotvalová. Klíčovým hráčem je ale dál Tomáš Janeba, který ve firmě sám příští rok oslaví 20 let a stal se téměř součástí rodiny. Tak ostatně zaměstnance vnímají i děti Tamary Kotvalové. „Všechny známe od dětství. Chodili jsme sem i v létě na brigády. Fluktuace je tu téměř nulová, kdo přišel, neodešel. Není to klišé, že jsme ve firmě jako rodina. Ostatně myslím, že i to je důvod, proč máme Patek Philippe a Rolex, že tu cítí rodinnou atmosféru. Vnímají tu naši celistvost,“ věří Daniela a její matka jí dává za pravdu.

Dnes má Carollinum obrat 450 milionů korun, za poslední rok se zdvojnásobil i zisk. „Za ta léta jsem si z firmy ale žádný velký zisk nevybrala, všechno investujeme zpět do dalšího rozvoje,“ říká Kotvalová. Servind, v němž má spolu s nejmladším synem Matějem a dalšími členy Kotvalovy rodiny podíl, má v současnosti obrat 640 milionů korun. „Na mém účtu ale žádné stamiliony nenajdete,“ směje se. Radši prý staví, než by spořila. O Carollinu má jasnou představu. „Firmu rozhodně nechceme prodat. Ne že by nabídky nepřicházely. Jsme malí, ale velcí značkami.

Mít zároveň Rolex a Patek Philippe, to je světově unikátní. Ty dvě značky jsou totiž velmi rozdílné. Rolex je nadace, kde si nikdo nerozděluje zisk, kde nejsou akcionáři. Zisky firma investuje dál, nejen do sportu, ale do vzdělávání, vědy a výzkumu. Kvalita a servis jejich hodinek je nejlepší na světě a mají výjimečný marketing. Oproti tomu Patek Philippe je rodinná firma s bezmála dvousetletou tradicí, k jejich hodinkám člověk musí dozrát. To už jsou hodinky pro milovníky vysoké hodinařiny a tomu odpovídá i cena. Navzájem se ty dvě značky respektují, je to světová špička v hodinářském průmyslu,“ dodává Tamara Kotvalová.

Její děti zároveň tyto firmy navíc i velmi inspirují. „Patek Philippe je klenot mezi rodinnými společnostmi. Cítíte tam dlouhodobost rozhodnutí, nejsou hnaní primárně ziskem. Ne jako v korporacích, kde má kdekdo krátkou trvanlivost. Rozhodnutí, které uděláte v rodinné firmě, vás za tři čtyři roky doběhne, kdežto námezdní manažer v tu dobu bude už dávno někde jinde. To je pro mě osobně velká inspirace a důvod k přemýšlení. Tady to chceme dělat stejně, taky jsme rodinná firma,“ vysvětluje starší syn Martin.

Filozofie držet méně značek a soustředit se na ty nejkvalitnější ostatně ovlivnila i řadu nedávných rozhodnutí v Carollinu. „Je dobré si od těch znalých nechat poradit. A lépe některé značky pustit. Být malí a koncentrovaní. Nechceme mít pozornost roztříštěnou na mnoha místech.“

To byl také důvod, proč Tamara Kotvalová před necelými dvěma lety prodala multibrand Simple Concept Store. „Vrátili jsme se zpět naplno k tomu, co je nám vlastní, tedy k hodinkám. Chtěli jsme i v butiku Simple ty nejluxusnější značky, jako byly YSL, Givenchy nebo Lanvin. Simple nám také velmi pomohl zviditelnit značku Carollinum. Ale nejsme Francie nebo Itálie. Český klient raději investuje do produktů s trvalejší hodnotou. Prodávat luxusní módu je v Čechách z mého pohledu stále těžké,“ vysvětluje Kotvalová. Tamara Kotvalová se nyní chystá vybudovat holding, který by všechny její současné aktivity zastřešoval a který by v budoucnu její děti řídily.

A protože ji baví design a architektura, staví teď dům v Chorvatsku, které miluje - i proto, že slunce, jak říká, jí dává sílu a energii. „Kdykoliv mi bylo zle, slunce mě vyléčilo. Takže se chystám trávit více času na jihu,“ sní Tamara Kotvalová, která si nový dům plánuje i jako rekreační sídlo pro celou rodinu, děti, partnera, maminku a také pro své oblíbené psy. „Najednou vidím, jak je v rodině už úplně jiná dynamika, když spolu pracujeme. O firmě a o byznysu mluvíme pořád. A přece neskončíme jako Ewingové. Takže bych ráda, abychom se spolu naučili i relaxovat a odpočívat,“ vypráví.

V budoucnu by se Tamara chtěla více věnovat i nadační činnosti. V současné době působí hned ve čtyřech nadacích a Carollinum i Servind pravidelně už 15 let přispívají na nejrůznější charitativní projekty. „Impulzem pro charitativní činnost pro mě bylo období, kdy onemocněl můj manžel a cítila jsem potřebu pomáhat lidem s nelehkým osudem.“ Dnes přispívá na širokou škálu nadačních projektů od podpory léčby onkologicky nemocných dětí až po stavbu startovacích bytů pro děti z dětských domovů.

„Dnes jsem šťastná a spokojená se svým životem, cítím, že jsem dosáhla všeho, co jsem chtěla. Za svůj dynamický život jsem vděčná a nic bych na něm neměnila. A popravdě řečeno, právě negativní zážitky člověka posouvají nejvíc dopředu.“ Odejít do ústraní se Tamara Kotvalová ale ještě rozhodně nechystá. Jejím snem je, jak říká, vybudovat ještě jednou něco svého. Co to bude, prý ale zatím neprozradí...

Publikováno v magazínu Forbes v roce 2016. 
Text: Forbes – Irena Cápová, 
Foto: Forbes - Jiří Turek, Jana Jabůrková

Vybráno z Carollinum magazínu